V chuti neobvyklé, velmi
jednoduché, ale se zvláštním naléhavým výrazem. Převor
poznamenal téměř omluvně: "To víno je z našich starých
vinic a děláme ho tak, jak se dělalo odjakživa."
Šel jsem se podívat. Byly to jen obyčejné kádě, kam
svezli hrozny a kde je mniši nohama sešlapali. A pak
vedle staré sudy. Technologie vlastně žádná. Ale měli tu
víno stejné jako za biblických časů. Duchovní život
evropské civilizace je bez vína nemyslitelný. Bez piva
samozřejmě ano. Bez vína nevykonáte křesťanskou
bohoslužbu, bez vína nemůže být židovská pesachová
večeře. Víno je cosi přímo od Hospodina. Nevěříte? Tak
poslouchejte. A získáte bezpočet historek, kterými
můžete dlouho bavit společnost nebo toho druhého, se
kterým právě sdílíte radost z vína a třeba i radost ze
života.
Mniši
sešlapávající hrozny... V Česku máme k této
"technologii" zvláštní niterný vztah. Sešlapávání vína z
hroznů přece patří k našim základním ikonografickým
symbolům. Je to jeden z nejčastějších motivů zobrazení
patrona země, svatého Václava, jak s podkasanou suknicí
pokorně šlape v kádi hrozny.
Nožní práce
Víno jako symbol radosti, plodnosti, ale u nás
i duchovnosti a pokory, je nedílnou součástí naší
kulturní tradice. Ostatně, až někdy v Praze půjdete na
Karlův most zastavte se na staroměstském předpolí mostu
na rohu u křižovníků. Stojí tam jedna z nejstarších
výtvarných a stavebních památek Prahy, nádherný románský
viniční sloup.
Sešlapávání vína, kdy děvečky s vyhrnutými sukněmi
šlapou v kádích víno, patří ale také k naší středověké
erotické tematice, i s následnými bakchanáliemi.
Mimochodem, technologicky je to postup srovnatelný s
těmi nejšetrnějšími pneumatickými lisy (nemyslím,
samozřejmě, ty bakchanálie), kdy se hrozny lisují třeba
jen tlakem 1,2 -1,4 atmosféry.
Staromilci v některých
špičkových vinařských oblastech Evropy samozřejmě dodnes
tvrdí, že nohy jsou nohy. Ostatně sešlapávání hroznů
slaví návrat, a nejen v klášterech. Je to šetrná metoda,
která zejména u červeného vína zvyšuje vyplavování
barviva ze slupek. Proto nikdy sešlapávání neopustili
třeba v Portugalsku a v rocích, kdy se vyhlašuje výroba
špičkového portského "vintage", nastupují nohy místo
lisů. Snad i proto vintage portské je tak nehorázně
drahé. Ruční práce, vlastně nožní práce, je drahá.
Člověk dávno zjistil, že víno je spontánní přírodní
produkt. Necháteli sešlapané hrozny ležet bez jakéhokoli
zásahu v kádi na hromadě, samy zkvasí na víno. S vínem
žije člověk už hodně přes osm tisíc let.
V sumerském znakovém písmu znamenal révový list život.
Na staré Krétě omývali mrtvé horkým vínem. A Římané
říkali In vino veritas.
Zatím nejstarší nálezy ale přinášejí vykopávky v
Arménii. Vždyť první horlivý vysazovatel vinné révy byl
podle bible praotec Noe. A kde myslíte, že přistál s
archou plnou života po opadnutí vod velké potopy? Přece
na hoře zvané Ararat, která je dnes ztotožňována se
svatou horou Arménů stejného jména.
Smlouva s
Hospodinem
I nejstarší přímá zmínka o víně v bibli je
právě ta v Genesis, kdy Noe, který zachránil život i
lidstvo, uzavírá s Hospodinem novou smlouvu. A snad z
radosti nad záchranou (1 Mojžíšova 9, 20): "Noe pak
obíraje se s zemi, začal dělati vinice". Následky jsou
celkem standardní: "A pije víno, opil se a obnažil se u
prostřed stanu svého". Což na tom by ještě nebylo nic
tak pohoršlivého. Byl doma a v soukromí. Leč do stanu
vešel jeden z jeho tří synů. "Viděl pak Cham ... hanbu
otce svého, a pověděl oběma bratřím vně"
Oba bratři se zachovali taktněji: "...tehdy vzali Sem a
Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá a jdouce
zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly
odvráceny a hanby otce svého neviděli".
Byli odměněni povýšením a dědictvím, zatímco syn, který
opilého a nahého otce spatřil, přišel o svůj podíl při
dělení rolí na světě po potopě.
Lidstvo je, zdá se, na víně pro své přežití docela
závislé. Víno hraje zásadní roli při zachování rodu
Lotova. Ten, s manželkou a dvěma dcerami, je anděly
vyveden jako jediný spravedlivý z hříšné Sodomy, zatímco
Hospodin vyhladil Sodomu a Gomoru sírou a ohněm. Jenže
Lotova žena byla zvědavá a přes zákaz se otočila. Ztuhla
hrůzou a proměnila se v solný sloup. Dcery ale projevily
odpovědnost vůči potomstvu a iniciativně sáhly k
neobvyklému kroku. Protože všichni muži, i jejich
manželé, byli vyhlazeni v Sodomě a Gomoře, řekly si (1M
19, 32) "...pojď, dejme píti otci našemu vína a spěme s
ním, abychom zachovaly z otce našeho símě." Přesto, že
si v předchozím verši obě dcery stěžují, že "Otec náš je
již starý a není žádného muže na zemi...", víno má, zdá
se, velmi povzbuzující účinky "A tak počaly obě dcery
Lotovy z otce svého". A aby z toho Lot, kterého měl
Hospodin za spravedlivého a ctnostného, vyšel alespoň
trochu nepošramocen, tak nás Genesis ujišťuje, že v obou
případech díky vínu "on pak necítil, ani když ona lehla,
ani když vstala". Takže vlastně konal nevědomky, a tudíž
nehřešil. Incest opilého Lota s půvabnými dcerami se pak
stal záminkou nekonečné řadě výtvarníků, kteří tu
choulostivou scénu s chutí zpodobňovali.
Hrozen, symbol
hojnosti
Víno je obecným symbolem života a spasení. Když
po strastiplném a 40 let trvajícím putování po poušti
přišel Mojžíš se svým lidem konečně na dohled země
Kananejské, tedy země zaslíbené, vyslal na pokyn
Hospodinův důvěryhodná přední knížata, aby jako zvědové
přinesli zprávu o kvalitách té země. Židé, které kdysi
vyvedl z otroctví, už totiž po těch čtyřiceti letech
hned tak nějakým slibům nevěřili. A reptali. Bylo třeba
důkazu, že země před nimi je opravdu ta zaslíbená.
Klíčovým důkazem se stal hrozen, dodnes se mu v
ikonografii říká kananejský (4M 13, 24): "potom přišli
až do údolí Eškol, a tu uřezali ratolest s hroznem
jedním jahodek plným a nesli jej na sochoře dva." Dva
muži prohýbající se pod tíhou jediného obřího hroznu,
který nesou na tyči, je dodnes symbolem plodnosti,
úrodnosti a zaslíbení. Však ho známe třeba z domovních
znamení mnoha našich domů, zpravidla s názvem U Hroznu.
Od té doby je vinice, vinný kmen, hrozen a víno základní
součástí izraelské duchovní symboliky. Když Izák žehná
Jákobovi (1M 27, 28), pak mu přeje: "Dejž tobě Bůh z
rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilí a
vína." A jako přání hojnosti a přepychu zas naopak před
smrtí Jákob žehná jednomu ze svých synů Judovi: "Práti
bude u víně roucho své, a v červeném víně oděv svůj."
Ve starém Izraeli platily přísné zásady pro
vinohradnictví (3M 19, 10): "Po šest let osévati budeš
zemi svou a shromažďovati úrodu její. Sedmého pak léta
ponecháš ji, ať odpočine, aby jedli chudí lidu tvého...
Tak uděláš s vinicí svou i s olivovím svým." Podobně
nabádá Hospodin vinaře, aby nebyli chamtiví a nesklízeli
do poslední kuličky důsledně všechno, co se urodí.
"Taktéž ostatků vinice své nebudeš bráti a zrní vinice
své nebudeš sbírati, chudému a příchozímu zanecháš
toho." A další zásada (5M 23, 24): "Všel-li bys do
vinice bližního svého, jísti budeš hrozny podle žádosti
své do sytosti své, ale do nádoby své nevložíš."
Vinohradnictví je strašlivá dřina. Hospodin to věděl, a
tak je v páté knize Mojšíšově (5M 20, 6) stanovena
zásada pro odvod do vojska ve válce: pokud někdo vysadil
vinici, která ještě nestihla rodit, "dostává modrou
knížku", aby se určitě dočkal své úrody vína: "A kdo
jest, ješto štípil vinici, a ještě nepřišla k obecnému
užívání, odejdi a navrať se k domu svému, aby snad
nezahynul v bitvě, aby někdo jiný k obecnému užívání
nepřivedl ji."
Pěstování révy a výroba vína patřily k
nejrespektovanějším posláním. Když ve druhé knize
Královské (2Kr. 25, 12) je po Sedechiášově porážce
popsána zkáza Jeruzaléma, poboření zdí, vyplenění chrámu
a vzetí veškerého lidu do babylonského zajetí, pak
jediní, kdo nebyli odvlečeni a směli zůstat v
Jeruzalémě, byli vinaři a oráči. A vinaři byli zmiňováni
vždycky jako první.