A to o tolik, že císař
Rudolf II. spokojeně popíjel pražské burgundské a
zahradníci ještě na konci 16. století neváhali
experimentovat s pěstováním fíků a subtropického ovoce.
O pouhých 130 let později v Čechách už stěží dozrávala
jablka. Tradičně máme tendenci vše svádět na
třicetiletou válku, která prý u nás téměř způsobila
zánik vinařství. Válka je ale zatím přece jen
zanedbatelný faktor ve srovnání s přírodními vlivy.
Historikové zpravidla neberou vážně výzkumy
přírodovědců, a tak pomíjejí údaj, že v první polovině
18. století Evropu náhle postihla tak zvaná "malá doba
ledová", s prudkým poklesem průměrných teplot. A
vlámským obrazům v té době začaly namísto kvetoucích
krajin a vinic dominovat výjevy s bruslením na zamrzlých
řekách a rybnících. Ve střední Evropě došlo ke
klimatickému zlomu. On má na svědomí skutečnost, že
teplomilné odrůdy révy u nás zanikaly.
Ostatně o tom, že to nebyla třicetiletá válka, svědčí i
místní mikulovská pověst, která tvrdí, že obří sud ve
sklepě mikulovského zámku, mimochodem největší sud na
našem území, byl tak velký a plný vína, že ho po dobytí
města nebyli schopni vypít dokonce ani Švédové, a to už
je co říci.
Co dozraje po době ledové?
Teprve dnes se pomalu z této klimatické deprese
vymaňujeme a možná všechny řeči o skleníkovém efektu ve
skutečnosti souvisejí jen s ústupem "malé doby ledové".
A ještě jsme nesporně nedosáhli ani průměrných teplot,
které u nás panovaly v období dvou století, mezi vládou
Karla IV. a Rudolfa II. Nedosáhli jsme ani výměry vinic
za Rudolfa. Máme přes 19 tisíc hektarů.
A to bývalo hůře. V roce 1925, po několika desetiletích
souboje s dřevokazem, malou, téměř neviditelnou mšicí,
žijící na kořenech révy (mimochodem - zavlečenou do
Evropy z Ameriky), přežívalo na Moravě jen něco přes
čtyři tisíce hektarů a v Čechách 300 hektarů vinic.
Jsme-li stále ještě
trochu v "malé době ledové", mohou pak na Moravě
dozrávat hrozny pro červené víno, a bude červené víno z
Moravy vůbec k pití? Jednou z tradovaných pověr je, že
zatím nikoli. Omyl. Samozřejmě tu nemá co dělat hodně
jižní cabernet, ale ranější odrůdy dozrávají spolehlivě.
Možná nás jednou překvapí merlot, ale už bezpečně víme,
že velkopavlovická frankovka je poklad, který budeme
postupně objevovat. V okrajových oblastech zastane
stejnou úlohu zweigeltrebe. Na Mikulovsku se zas
prakticky nestane, že by modrý burgund, tedy pinot noir,
nedozrál do přívlastku. Vápencová půda pinotu noir vůbec
nevadí, naopak, a obsah cukru bývá stejný jako v
Burgundsku! Ředitel mikulovského vinařství (odkud byla
láhev, jíž jsme okouzlili francouzského vinaře Patrika
Leflaiva) a tvůrce jeho vín Jarek Gala vždy, když
vznikne pochyba, říká: "Němci to tak dělali" (míní tím
německy mluvící obyvatele Mikulova a okolí, kteří byli
vysídleni po roce 1945 do Rakouska). "Měli tu pinot noir,
tak to musí fungovat." Má pravdu. Staletou historii ve
vinařství nesmažete nějakou pověrou!
Chutná - nechutná
Naše vína samozřejmě nepřežijí, pokud vsadí na
to, že budou špatná a drahá, byť budou mít obratný
marketing a barevné etikety se svůdnými secesními
slečnami nebo vtíravou televizní reklamu. Nakonec ho
konzument odhalí. Ono totiž neomylně platí: chutná -
nechutná! Naše vína nepřežijí, pokud vsadí na to, že
budou špatná a levná. Narazí na konkurenci slušných ale
levných vín z celého světa. A nemusí to být ani víno
chilské. Brzo objevíme červená bulharská, která díky
novým investicím Britů a Američanů stoupají rok od roku
v kvalitě a přitom v ceně rostou mnohem pomaleji.
Naše selská vína a vína od malých vinařů nepřežijí,
pokud jim neposkytneme zákonem výhodnější podmínky
zdanění a vůbec pokud je nebudeme zákonem hýčkat. A bez
nich zas nepřežije místní kolorit a vinařská turistika
ani cyklostezky. Nebo se vinařská turistika opět promění
v odpudivé hromadné autobusové zájezdy do obřích
vinařských podniků, jako před rokem 1989.
Nepřežije, alespoň doufám, "naše" víno od obratných
vinařských alchymistů, kteří rádi zapomínají, že víno se
dělá na vinici, a kteří z jakékoli suroviny, třeba
páchnoucího namacerovaného moldavského hroznu, pomocí
rafinované technologie a různých přísad nakonec vyrobí
jakési "moravské" víno. Šikulové, kteří do láhve s
moravskou etiketou lijí víno z břečky, zmasakrované
dlouhou přepravou z Kišiněva. A pak ji klidně vydávají
celní správě za stolní hrozny dovážené jako ovoce, aby
se vyhnuli clu. Doufám, že časem, po nutné změně zákona,
nepřežije ani "moravské" víno z bezcelně dováženého
moštu z Rakouska, tedy z Evropské unie. Z moštu často
více než dvakrát až třikrát levnějšího než naše
produkce, protože z moštu nekorektně dotovaného unií.
Moravská vína přežijí, pokud budou z moravského hroznu.
K tomu je ale potřeba změnit zákon a provést klasifikaci
vinic. Bude-li stanoveno, že z té které vinice, podle
kvality, lze vyrobit ročně jen přesné množství lahví
vína, ztratí smysl dovážet mošt nebo hrozen ze
zahraničí. Nebude už možné vydávat ho za moravské víno.
To chce ale odvahu legislativců a ministerstva. Jenže ti
všichni jsou ve vleku obřích výrobců vína, kteří pro
produkci svých mnoha milionů lahví potřebují míchat naše
hrozny s dováženými.
Moravská vína přežijí, pokud nabídnou originální vůni a
chuť, pokud se nebudou stydět za svůj charakter, za své
kyselinky. Pokud se nebudou snažit být jako víno odněkud
odjinud. O napodobeniny nikdo nestojí. Naše vína to
budou mít těžké, pokud nebudeme ctít staré vinice. Jen
obtížně dosáhneme na špičku, budeme-li donekonečna
spoléhat na ještě nedomrlé panenské víno nebo víno z
mladých vinic. Nedostatek úcty ke starým vinicím, které
už méně plodí, u nás poznamenal dvě generace vinařů.
Na původní rozlohy vinic, které jsou dědictvím Karla IV.
a Rudolfa II., už ovšem stejně nikdy nedosáhneme. Brání
nám nesmyslné kvóty Evropské unie, které jsme tak
poníženě podepsali, jen abychom rychle vstoupili do
unie. A to jsme rádi, že jsme dosáhli alespoň těch 19
tisíc hektarů. Ale zaplatili jsme krutou cenu. Spěchali
jsme s obnovou vinic a překotně je vysazovali na
nesmyslných místech a s nevhodnými odrůdami. Naši
slovenští bratři byli prozíravější, vyjednali si odklad
a dnes v klidu doplňují své vinice.
Moravské víno má dnes mnoho nepřátel. Nekorektní
výrobce, regulátory EU, podvodné dovozce dotovaných
hroznů, plísně, mšice a také zelené ochránce přírody.
Nemám rád ani mšice, ani ty ochránce. Jejich arogance
bývá nezměrná (nikoli mšic). Je to další důvod, proč
neumíme obnovit naše nejlepší viniční tratě. Jako
původní přírodu dnes totiž zelení ochránci v mnoha
místech chrání druhotné druhy rostlin a živočichů na
terasách, které byly kdysi pracně a uměle člověkem
vytvořeny pro pěstování vína (v 50. letech zpustly,
protože se nedaly družstevně obdělávat pomocí traktorů).
Poslední poznámka. Víte, co také pomůže přežití
moravského vinařství? Zákon o silničním provozu, který
konečně opustí stupiditu, kterou jsme s ostatními
postkomunistickými zeměmi zdědili z minulého režimu, a
sice povinné 0 promile alkoholu v krvi při řízení auta.
V západní Evropě, nezasažené všeregulujícím komunismem,
smíte řídit auto, máte-li, podle země, od 0,4 do 0,8
promile. Takže sklenička vína k jídlu je bez problému,
ostatně její vliv na pozornost je zanedbatelný.