Ale nebyl z Burgundska. Což
pro jednoho z nejvěhlasnějších burgundských a
francouzských vinařů bylo nepochopitelné.
Z celého světa mu posílají pinoty noir, a stále to není
ono. A najednou přijede nějaká podivná dvojice odkudsi z
východní Evropy (my říkáme střední) a přiveze tenhle
zázrak, vonící po višních v čokoládě a také po sušeném
fíku.
Začalo to ale jako běžná návštěva v burgundském
vinařství, promiňte, v jednom z nejlepších burgundských
vinařství Leflaive. Byli jsme s Konstancií předem
ohlášeni významným a tradičním dovozcem burgundských vín
do Německa, a to už je nějaké doporučení. Takže jsme
čekali červený koberec a netrpělivě přešlapujícího
Patrika Leflaiva. Omyl, jsme v Burgundsku. Tady si na
ceremonie nepotrpí.
Přijeli jsme do vinařství a
vzápětí venku zaburácel harley. Do jednoduché kantýny
vešel v kůži oděný mladík a řekl: "Já jsem sklepák od
Leflaiva a mám vám předvést naše vína." Zdvořile jsme
potlačili zklamání: "A pan Laflaive nebude?" Jen se tak
pousmál: "Oficiálně vám mám říci, že možná bude. Ale
upřímně vám říkám, Patrik nepřijde, on návštěvy nemá rád
a na doporučení nedá."
Překvapení z
Moravy
Prezentace byla ovšem velmi profesionální.
Ještě před ní jsem sklepákovi s omluvným výrazem podal
půllitrovou láhev pinotu noir z Mikulova: "Víno od nás,"
s tím, že jsme chtěli, aby je Patrik Leflaive, nebo
sklepák také ochutnal. Jen se ušklíbl, byl na to zvyklý.
Zamumlal cosi, že pinoty tam vozí k ochutnání všichni a
z celého světa, a také něco v tom smyslu, že je stejně
nikdo neumí, jen oni v Burgundsku. Téměř štítivě přelil
víno do karafy a tu potupně odstavil na parapet okna.
Přechutnali jsme báječná bílá, přešli k červeným a
později, když jsme byli u ročníku 1999, ukázal jsem opět
na karafu s našim pinotem.
Sklepák si ji z
povinnosti nalil do sklenice a zpozorněl. Přivoněl a
ztuhl. Ochutnal, vrhl se k telefonu a cosi vzrušeně
brebentil burgundskou francouzštinou, poznali jsme jenom
"pinot" a "tchequie".
Otočil se k nám: "Patrik tu bude za pět minut." Za tři
minuty se do kantýny vřítil chlápek v manšestrových
kalhotách, kostkované košili, s bekovkou na hlavě a
červeným frňákem, Leflaive!
Uchopil sklenici s pinotem z Mikulova, přivoněl,
ochutnal a zmohl se na jedinou otázku: "Odkud to je?".
Jen jsem odtušil: "Z Mikulova". Následovala otázka "Kde
to ale je?" Pokračoval jsem stejně samozřejmě: "No přece
na Moravě". A pak už Leflaive zoufale a rezignovaně:
"Morava, kde to je?" Mikulovský pinot 99 nám otevřel
dveře.
Z Leflaiva se náhle stal nejpozornější hostitel, prošel
s námi své nejlepší vinice v Puligny včetně Chevalieru i
Montrachetu, dokonce nás pustil do celé technologie. Ve
vzduchu ale i pro nás zůstala viset ta otázka, "Morava,
kde to je?"
Více vína, méně
kořalky
Dokud se totiž ve světě budou takto ptát, jsou
naše vína odkázána do druhé nebo třetí ligy. Trochu jsme
si to zkomplikovali i novým vinařským zákonem. Kdysi
jsme měli oblasti na úrovni skutečně vinařských regionů
s jasně odlišným charakterem půdy a s odlišnou odrůdovou
preferencí: Mikulovskou, Znojemskou, Velkopavlovickou...
Ještě dříve, než jsme dokázali marketingově upevnit v
povědomí milovníků vína rozdíly mezi nimi, ponížili jsme
tyto oblasti na podoblasti. A za oblast jsme prohlásili
Moravu. A také Čechy. Mimochodem, často se mne ptáte,
proč stále mluvím jen o moravských vínech? Protože vína
z Čech téměř nejsou.
Máme dnes u Evropské unie úředně registrovaných 19,2
tisíce hektarů vinic. Z toho jen necelá 3% jsou v
Čechách. Přes 97% vína produkuje Morava. Všechny
vinařské podoblasti v Čechách dohromady sotva vydají na
jednu větší vinařskou obec na Moravě. Mimochodem,
nebývalo tomu tak v historii, ale o tom až později.
Musíme se zkrátka vrátit do povědomí milovníků vína na
celém světě. Máme na to. Morava je unikátní oblast a
zejména Mikulovsko je klimaticky a půdními
charakteristikami srovnatelné s Chablis a dalšími asi
šesti špičkovými oblastmi v Evropě.
Ve světě máme ovšem oprávněnou pověst pivařů a společně
s Belgií a občas s Bavorskem a Irskem soupeříme o první
místo ve spotřebě piva na jednoho obyvatele. Zpravidla
jsme první. Pověst pivařské země samozřejmě příliš
neprospívá věhlasu našeho vína. Zkrátka, jste-li na
pivo, tak se držte svého kopyta, jaképak víno. Cožpak se
víno vyrábí v Belgii?
Ale i u nás je už patrná tendence k vyšší rafinovanosti
než jen "pivo piji ke všemu". Poslední statistiky
zaznamenaly roční růst spotřeby piva o tři procenta (a
stejně si myslím, že ta tři procenta vypili Britové,
kterými jsou napěchovány levné lety z Anglie a Skotska
do Prahy). Víno za stejné období ovšem zaznamenalo
desetiprocentní nárůst.
Kořalečky poklesly o dvě procenta. Pomalu se začínáme
blížit průměru západní Evropy. Souvisí to se změnou
životního stylu. V lepší restauraci už občas jíme menu o
více chodech a ne ke všemu se hodí pivo. Občas si
dokonce dáme sýr na závěr.
Pití vína začíná být příjemně módní záležitostí, patří
jaksi k lepšímu tónu. A je to také velmi evropské, vždyť
v Evropě se vypije přes 60 procent veškerého vína,
vyrobeného na světě.
Traduje se, že révu k nám dovezl osvícený Karel IV. Však
znáte ten dojemný a nesmyslný příběh s Buškem z
Velhartic (mimochodem příběh marketingově velmi
pochybný!). Karel k nám jistě také dovezl révu, ale
nebyl první.
Mýtus o Buškovi z
Velhartic
Na jižní Moravě se vinná réva pěstovala mnohem
dříve. Do okolí Mikulova, do míst, kde měla římská legie
stálý tábor v Mušově, ji dovezli už na přelomu našeho
letopočtu Římané. Dobře udělali. Ale Karel IV. nebyl ani
prvním vysazovatelem révy v Čechách. Ostatně, císař to
musel vědět. Vždyť k základní ikonografii naší země už
tehdy patřil obraz jeho předka, knížete Václava, českého
patrona, jak bos a s vykasanou suknicí šlape hrozny v
kádi. A první přímá písemná zmínka o vinohradech v Praze
pochází z roku 1197.
Roku 1348 se ale Karel IV. rozhodl ke dvěma významným
počinům. Založil první univerzitu na sever od Alp a
nechal dovézt z Burgundska nejkvalitnější révu do Čech a
dal ji vysadit kromě jiného i v okolí Prahy.
A tak kolem roku 1400 představoval u nás pinot noir přes
90% všech vinic a pilo se tedy hlavně červené a jistě
dobré, protože klimatické poměry byly úplně jiné. Bylo
tu mnohem tepleji. Bušek z Velhartic, ani císař Karel
nemuseli nijak trpět ani pracně uvykat nedozrálému vínu,
jak mylně naznačuje ta známá trochu upatlaná scénka z
Nerudovy básně. Stejně tak v Čechách dozrávala réva
skvěle ještě za melancholického císaře Rudolfa II. Rád
se dívám na půvabnou Hagenbergovu rytinu Prahy z roku
1586, která visí nad mým pracovním stolem.
Celý Petřín je tam jedna velká vinice a réva pokrývá
dokonce i jihozápadní svah pod Hradem nad Jelením
příkopem u dnešních Chotkových sadů. A Rudolf II. si
nejen pochutnával na modrém burgundském z jižních zahrad
pražského Hradu, ale ještě na konci 16. století ve své
císařské zahradě v Brandýse experimentuje s fíky a
dalšími subtropickými plody. V roce 1571, tedy čtyři
roky před jeho korunovací českým králem, bylo jen v
Praze vyprodukováno 500 tisíc českých věder vína a v
pražském okolí dalších 200 tisíc věder. Na Moravě bylo
vinic přes 30 tisíc hektarů.