Regulátoři v Bruselu sice
omdlévají, ale dělat mohou málo, Itálie si vynutila na
všechno výjimky, stejně jako Francie.
Vinařsky byla donedávna Itálie pyšná pevnost a uvnitř
měly být jen staré původní místní odrůdy. Drtivá většina
italského vína je sice stále z italských odrůd, ale
hradby pevnosti už jsou prolomeny.
Itálie soupeří s Francií ve všem, co se týká vína.
Samozřejmě někde v hlubinách přežívá pocit, co si ti
Francouzi budou vyskakovat, když naše římské legie jim
spolu s Caesarem vysadili první vinice. Itálie je obří
producent vína a víno tu nebylo pití k výjimečnému
zážitku, ale běžný a samozřejmý každodenní nápoj u
prostřeného stolu, a to od dětství. Itálie dnes vyrobí
58 milionů hektolitrů vína, samozřejmě převážně
červeného, co jiného na jihu?
Uvědomme si ale, že Itálie má 58 milionů obyvatel, takže
na každého Itala či Italku (včetně kojenců, nemluvňat a
batolat) připadá každý rok jeden hektolitr vína.
Spotřeba vína tu ale klesá, naštěstí kvalita stoupá.
Kupujte DOCG
Itálie si, mimochodem po vzoru Francie,
pořídila apelace, první v roce 1960. Moc to kvalitě
nepomohlo. Na etiketě jsou značeny jako DOC a o kvalitě
vína nic neříkají, jen že víno je odněkud (mimochodem, i
to by dnes pomohlo moravskému vinařství, které stále
více užívá levný moldavský nebo levný a dotovaný
rakouský hrozen místo moravského).
Důvěryhodnější je DOCG, kde to G na konci navíc znamená
garantovaný produkt i z hlediska kvality. Kupujte DOCG,
i když samozřejmě ani to není žádná záruka. V Itálii
doporučuji navštívit dvě zcela odlišné oblasti,
sebevědomé, okázalé Toskánsko a zadumaný a melancholický
Piemont.
Toskána, to je chianti (kyjanti). Bývalo u nás i za
komunismu, v baňatých opletených lahvích a nestálo za
moc. (Mimochodem to opletení nebyl nějaký marketingový
trik, ale kdysi to bylo víno, které s sebou brali
rolníci na pole. Před odchodem láhev ponořili do studené
vody, a pak na poli uložili do stínu. Jak voda z
opletení vysychala, víno se chladilo a nepřehřívalo.)
Zavrhovat dnes chianti je ale chybou, toskánské
vinařství udělalo za posledních třicet let ohromný
pokrok v kvalitě. Málokteré víno dnes ještě umí být tak
katastroficky mizerné, ale také tak slušné, jako chianti.
Chianti je vyráběno ze starobylé odrůdy sangiovese,
kterou neomylně rozeznáte podle hořce třešňové chuti a
vyšší kyselinky (jen 10 procent smí být jiná odrůda).
Sangiovese (sanžovéze) vlastně znamená Jupiterovu krev,
tedy krev nejvyššího božstva, tedy Jova (to „san“ je
krev a to „giovese“ je Jovova).
Každé desátá láhev z Itálie je vždy ze sangiovese.
Odrůda je to předřímská, asi ještě etruská, však Toskána
není nic jiného než starověká Etrurie.
Sangiovese má kromě chianti i svojí elitu, zkuste třeba
Nobile di Montepulciano. Chcete-li vydat více peněz, než
zrovna musíte, zkuste některé speciality z pododrůdy
sangiovese grosso, třeba Brunelo di Montalcino (kousek
od Sieny). Pěkné, překvapivě tělnaté víno, ročník 90 je
nehorázně drahý. Ale dobrý.
Toskánská revoluce
Někdy v sedmdesátých letech došlo v Itálii k
zásadnímu vinařskému povstání. Několik špičkových vinařů
v Toskánsku vyhlásilo válku vinařskému zákonu a systému
DOC a DOCG, který dovoloval jen místní odrůdy. Bylo to
drzé gesto. Začala s tím v Bolghieri rodina Rochettů,
vlastnící vinařství Tenuta San Guido, vzápětí se přidal
starobylý vinařský rod Antinori.
Antinoriové dovezli sazenice nejlepšího cabernetu z
Bordeaux, najali nejlepšího sklepáka z Bordeaux a začali
v Toskánsku vyrábět italské bordeaux. Aby se neřeklo,
tak jako koření domíchávali trochu sangiovese. Tak
vznikla jejich Solaia a z Bolghieri zas přišla Sassicaia.
Protože nebyly v souladu se zákonem, musely se potupně
označovat VdT tedy vino di tavola, stolní víno. Z tohoto
ponižujícího titulu udělali vzbouřenci přednost. Pyšně
ho uvedli na etiketu a současně nasadili cenu
několikanásobnou oproti nejlepším DOCG. A vyhráli. V
osmdesátých letech se tato vína stala módou mezi
bonvivány v New Yorku, a protože kvalita byla úžasná,
brzo začali těmto „stolním vínům“ říkat „supertoskánská“.
Dnes už „vino di tavola“ najdete jen na starších
ročnících. Itálie to totiž vzdala, přiznala porážku a
pokorně zahrnula „supertoskány“ do zákona a do systému
DOC/DOCG. Chcete radu? Nemusíte kupovat přešlechtěné
supertoskány, jako je Solaia, neřku Sassicaia. Cena tu
dávno předběhla kvalitu. Doporučuji mírnější
supertoskánu od Antinoriho, která se podle vinice
jmenuje Tignanelo. O kolik je v ní méně cabernetu a více
sangiovese, o tolik je levnější. Je zemitější a
robustnější. Dostanete-li se k ročníku 1988, omdlíte
potěšením.
Supertoskánská vína zažila nedávno novou konjunkturu. To
tehdy, když po zahájení irácké války newyorští bonviváni
houfně opustili bordeaux nebo burgundské a hledali
náhradu jako protest proti postoji Francie k útoku na
Irák. Tehdy, když french fries (tedy francouzské
hranolky) byly hlupácky přejmenovány na hranolky
Liberty, aby se daly v USA vůbec jíst. K dobrému tónu
patřilo vyhnout se všemu francouzskému, i vínu.
Piemont je na úplném severozápadě Itálie. Jsou tu mlhy a
rostou tu nejlepší bílé lanýže na světě. Oproti
rozvernému Toskánsku tady berou všechno hodně vážně. I
výrobu vína. Kraluje tu odrůda, kterou se nedaří úspěšně
přenést nikam jinam. Jmenuje se nebbiolo. A králem vín z
nebbiola je barolo. Temné, hluboké, zamyšlené víno, s
vůní vyčiněné kůže a dehtu. Vysoký tanin, dlouhé zrání.
Však má tento hrozen občas slupku i jeden milimetr
tlustou. Nádherné víno, které v nejlepších ročnících
můžete postavit proti čemukoli na světě. Nechcete-li
čekat na zrání a chceteli také uchránit rodinný rozpočet
od pohromy, pak v Piemontu lze pít i skvělé barbaresco.
Chceteli ještě víc šetřit zvolte velmi pitelné a dobré
barbery. Na rozdíl od Toskánska tady málokdy narazíte na
vysloveně odbyté víno.
Chcete-li mocí mermo v Itálii pít bílé víno, pak nabízím
tři možnosti. Musíte na sever, do podhůří Alp, levnou a
spolehlivou práci udělá klasické soave z Veneta, nebo
vína ze severní části Trentina-Alto Adige, tedy vlastně
z Jižního Tyrolska. Vína charakterem připomínající naše,
však je to část rakousko-německé vinařské kultury.
Jste-li v Toskáně, bílá vína nebudou tak svěží, ale
docela si pochutnáte v San Gimignanu, v tomto „manhattanu“
Toskánska, městě s rodovými věžemi, nahloučenými vedle
sebe tak, jako mrakodrapy New Yorku. Tak to je místo,
kde bílá vína mají krásný oříškový tón a jsou z odrůdy
Vernaccia.
Revoluce, kterou odstartovalo Toskánsko, vedlo v Itálii
k zlepšení kvality i jinde. Sázím jednoznačně na Umbrii,
ohromný pokrok během posledních pěti let udělala
sicilská vína a vína z jihu. Trochu také opadá
nekritické nadšení nad supertoskánskými víny. Jedno je
třeba uznat, Itálie je stále ještě nedoceněná genetická
banka odrůd. Odrůd, které spaly mnoho stovek, možná
tisíc let a které jednou překvapí.
A na závěr rada. Raději se vyhněte tak zvaným plně
ekologickým vinařům. Mám s nimi jen ty horší zkušenosti.
Tu nejkurióznější jsem zažil právě v Toskánsku. Nedaleko
Florencie, jsem narazil na chlapíka, který nabídl
prohlídku svého vzorně ekologického vinařství. Vstoupili
jsme do jakési stodoly, a vinař mne pyšně vedl k velkému
betonovému tanku s pancéřovými kruhovými dvířky, jaká
lze najít jen na sejfech největších bank. Rychle jsem
odhadl, jaké asi budou v tomto tanku teploty při
kvašení. Platí přece, že čím větší objem, tím větší
teplota. Chlazení samozřejmě žádné. Zeptal jsem se, zda
se nebojí, že mu jednou při kvašení ten tank vyhodí do
povětří nejen stodolu, ale celý těsně přiléhající dům.
Ujistil mne, že nikoli, protože beton je vojenský,
užívaný na stavbu bunkrů. Projevil jsem starost o
čistotu uvnitř tanku. Ujistil mne, že všechno je velmi
čisté a ekologické. Pyšně odšrouboval pancéřová dvířka a
z tanku se zoufalým zamňoukáním vyběhla kočka.